Září 2014

RC:Škola noci Označená

19. září 2014 v 17:48 | Enes |  Recenze
Název: Označená
Série:Škola noci
Stran:299
Anotace:Šestnáctiletá Zoey Redbirdová se hádá s rodiči, právě se rozešla s přítelem a poslední co jí ještě schází je začít se měnit v upíra. Jenže právě to se stalo a Zoey musí přestoupit na speciální školu pro upíří mláďata. Všechno není ale tak zlé, jak to na první pohled vypadá- upíří dorost přijme novou spolužačku mezi sebe, hodiny nejsou zdaleka tak nudné jako na normální střední a navíc se zdá, že Zoey má schopnosti, o jakých mohou ostatní jen snít. Jediný s kým si nepadne do oka, jsou členky elitní školní organizace Dcery temnoty a zvlášť její příšerná přecedkyně Afrodita. Za jejími zdánlivě nevinnými rituály se skrýva něco hodně ošklivého a je na Zoey aby to zarazila- než někdo přijde o život.
Postavy: Zoey

Stevie Rae

Erin
Shaunee

Damien

Erik

Afrodita

Heath

Nefret


Můj názor: Knížka je i z pohledu puberťačky takže to vypadá jako kdyby se to opravdu napsala nějaká 17tiletá holka. Moc se mi líbí a už čtu 3. díl, takže kdyby to někdo už čte a byly by tady napsané nějaké věci tak nedivte :)
A četla jsem že možná bude i film! Moc se na něj těším :))

Jelikož se na mě docela dost navalila škola, moje aktivita nebude veliká!

Prolog

5. září 2014 v 0:03 | Enes |  Rebelie
Doufám že se bude líbit :-) Mám už další kapitolu,ale tu si schovávám trochu do zásoby, protože začala zase ta otravná škola a máme strašné



Malá dívenka ke mně přišla a podala mi koš s látkou na oblečení. Ukázala jsem rukou na zem. Položila tam koš a odcupitala. Ještě chvíli jsem se na ni dívala, ale pak jsem ji ztratila v davu. Bylo jí asi tak čtyři roky. Zatřepala jsem hlavou a vrátila jsem se k práci. Popadla jsem budoucí kalhoty, které jsem už mělarozšité a došila jsem dvě látky k sobě. Složila jsem kalhoty a hodila jsem je do koše s ušitým oblečením. Pískla jsem na prsty a doběhla ke mně zase dívka. Jak jinak když tohle je žensko- dívčí oddíl. Týhle bylo aspoň tak deset. Byla té malé neuvěřitelně podobná. Zlaté kadeře měla až na záda, pihatý obličej a modré oči. Vzala si koš s ušitým prádlem a odnesla ho k ženám s žehličkami. Opřela jsem se rukama o stůl a vydechla jsem. "Fuj." otřela jsem si hřbetem ruky čelo. Najednou se ozvala palčivá bolest v zádech. Upadla jsem a otočila jsem hlavu. Za mnou stál muž s bičem od krve. Od mojí krve. Sáhla jsem si na záda. Měla jsem rozervané šaty a celá záda od krve. "Nemáte co na práci? Hm?" řekl muž a práskl bičem o zem. Z vedlejšího stanoviště ke mně přiběhla dívka. Viděla jsem ji rozmazaně.
"Steph, seš v pohodě?" Laura.
"Chceš vědět pravdu?"
"Jo chci, teď je to vážný."
"Jo je to blbý." Vzala si mojí ruku a přehodila si jí přes ramena. "Tak pojď." Zvedla se ze země a vytáhla mě s sebou. Odváděla mě z budovy domů. Doma nikdo nebyl, takže jsem se musela o sebe postarat sama.
"Zůstaneš?" zeptala jsem se jí a sundala jsem si šaty. Měla jsem je od krve i pod zadkem. "Kuuurvaaaa." "Co je?" "Tohle byly ty nový šaty. Blbec. Za to že mě praštil a roztrhal mi nový šaty." Hodila jsem šaty na zem a šla jsem si pro nové šaty.
"Buď je vyhodíš a nebo budeš chodit s šatama který mají rozervaný záda." zasmála se z vedlejšího pokoje Laura. Něco studeného a vlhkého mi Laura přiložila na záda. "Chceš mít snad špinavý i tyhle šaty?" zeptala se mě a začala mi přejíždět látkou po zádech. Obě jsme se zasmály. Když mi umyla záda a utřela je tak jsem si oblékla šaty. Celá záda mě bolela. "Počkej ještě." Zavolala na mě Laura "Dám ti na záda ještě obklad. Za hoďku ti ho přijdu vyměnit. Běž si lehnout do postele, ale lež na břichu. Tak zatím čau."
"Nazdar." Zavolala jsem na pozdrav a zamávala jsem jí. Přešla jsem celou kuchyň a zamířila jsem do svého pokoje. Byl to malá pokojíček, ale byla jsem za něj vděčná, protože mích 5 bratrů bydlelo v jednom pokoji. Došla jsem ke knihovničce a začala jsem v ní hledat jakoukoliv knížku, kterou bych za tu hodinu stihla přečíst. Vyndala jsem všechny knížky, abych se mohla rozhodnout. Znovu mě začaly bolet záda. Peču na to.Šoupáním po zemi jsem se dostala k posteli. Rukama jsem se chtěla vytáhnout do postele, ale příšerně to bolelo. Natáhla jsem se rukou po peřině.
"Počkej, pomůžu ti." Otočila jsem se. Kamarád mého bráchy a líbil se mi. Matthew, ale všichni mu říkají Matt. Dal mi pusu na čelo. Určitě jsem zrudla, ale po puse od Matta jsem vždycky toužila. Zatřepala jsem hlavou. On by se mnou nikdy nechodil."Jaktože tě pustili?" zeptala jsem se ho po chvíli ticha. "Tvůj brácha to zařídil, měla bys mu poděkovat." Zvedl mě ze země a položil mě opatrně na postel. Překulila jsem se opatrně na břicho. "Vždycky jeden člen rodiny když se někdo z jejich rodiny zraní, musí bratr nebo sestra ošetřit svého sourozence. A tvůj bratr řekl, že nemůže, protože měl rozehřátý železo tak řekl, že mám jít já."
"Budu hádat. Andrew." Kývl hlavou na znamení toho, že mám pravdu. "Chceš něco k pití nebo k jídlu?" zeptal se mně. V tu chvíli jsem si uvědomila, jakou mám žízeň. "Dones mi prosím vodu. Díky." Matt se otočil a odešel do kuchyně mi nalít vodu. Zadívala jsem se na zeď vedle knihovny. Byl tam otvor. Pokoušela jsem se vstát, ale bolest to nedovolila. Podívala jsem se jinam, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Proč by mi někdo dělala otvor ve zdi? Možná že tam matka ještě předtím než umřela, něco schovala. Matt mi přinesl vodu, ale já si ho vůbec nevšímala. Zatřásl mi s ramenem a vytrhl mě z myšlenek. "V pohodě?" "Jo, jen jsem přemýšlela."
"A o čem?" Do prdele. Co mu sakra řeknu?! "No… Jaký to bude, až tohle otročení skončí." Podal mi vodu a já se napila. Lehl si vedle mě a pohladil mě po vlasech. Jeden pramínek mu zůstal v ruce pohrával si s ním. Potom ho pustil a řekl: "To nikdo neví. Ale je taková pověst. Že před dvaceti lety to tu bylo úplně stejný. A že tady byla parta holek, která to tu celý postavila na nohy. Ale říkám, jenom to je pověst." Před dvaceti lety bylo mamce sedmnáct, jako teď mě. "A nevíš jak se jmenovaly?"

"Jasně že to vím. Anna Renová, Margareta Gerinová,…" Zdržela jsem dech. Má matka byla za svobodna Margareta Gerinová.

2.kapitola

2. září 2014 v 16:10 | Enes |  Akademie
Po dlouhé době.. Očekávejte do 3 dnů prolog k Rebelii a Smrti v Anglii. Jinak by taky měla každou chvíli být recenze na Školu noci označenou. Už čtu druhý díl a je to fakt bomba :-)



Prudce jsem si sedla do lehu. Byla jsem celá zpocená a bolela mě hlava. Alex ležel opodál se zarudlýma očima. Vypadalo to, že brečel. Vstala jsem. Zatočila se mi hlava, a tak jsem se opřela o zvlhlou půdu. Vyšla jsem z podzemí. Bylo přítmí. Třesla se mi pusa. Popošla jsem ke stromu a opřela jsem se o něj. Potřebovala jsem se napít. Z dálky jsem uslyšela tekoucí vodu. Popošla jsem k dalšímu stromu. Svezla jsem se na zem. Kousla jsem se do spodního rtu. Takhle zřízená jsem nikdy ještě nebyla.
Ještě pět minut jsem seděla na zemi. Zvedla jsem se a pomalu jsem přicházela k řece. Došla jsem k ní. Třesoucími rukami jsem nabrala vodu a napila jsem se. Byla to veliká úleva. Poklekla jsem. Párkrát jsem se ještě napila a popošla jsem do středu řeky. Lehla jsem si. Mé dlouhé zrzavé vlasy se mi rozprostřely kolem hlavy, a vypadala jsem jako medúza. Dívala jsem se na oblohu. Hlavou se mi honilo hodně myšlenek.
Neublíží mi?
Co je vůbec zač? Násilník?
Jaké má se mnou úmysly?
Zabije mě?
Otráví mě?
Nedovede mě na Akademii?
A co oni? Jak si pro mě přišli.
A co Simona- proč mě nechtěla zabít, nebo aspoň zadržet?
Nebo proč to s ní trhlo?
A proč jsme si vlastně tak podobné?
Tohle jsem si uvědomila poprvé. Byly jsme skoro stejné. Až na vlasy. Ona je má hnědé, ale já zrzavé. Máme obě dvě modré oči, kdybychom proti sobě měli bojovat tak by ten boj asi nikdy neskončil, protože máme hodně podobnou taktiku. Svojí slabinu si vůbec nechránit, ale chránit si to místo kde to vůbec nebolí. Vstala jsem. Ještě jednou jsem se napila. Uviděla jsem ve vodě rybu a tak jsem vzala kámen. Počkala jsem chvíli než se ryba zastaví a hodila jsem kámen. Zasáhla jsem. Ve vodě byla ještě jedna ryba. Vzala jsem stejný kámen a zase jsem zasáhla. Vzala jsem obě ryby a vydala jsem se zpět za Alexem. Už mi vůbec nebylo špatně, cítila jsem se jako kdyby jsem se znova narodila a byla plná energie.
"Vstávej, ospalče! Nesu snídani!" Alex se prudce zvedl a byl celý zadýchaný. Zasmála jsem se. Rozdělala jsem oheň. Napíchla jsem ryby na klacek a začala jsem je opékat. Když už byly hotové natáhla jsem ruku k Alexovi.
"Rebeco! Vždyť máš omrzliny!"
"No a? Tak když budu hoďku u ohně tak to snad zmizí! Ne?"
"No to teda ne, musíš být aspoň den v teple."
"Hele! Mě jako nikdo nebude říkat co budu dělat! A teď jsem se právě rozhodla že si půjdu najít luk. Nazdar." Otočila jsem se na patě a šla jsem. Alex mě chytil za rameno, ale já mu dala pěstí do břicha. Chytil se za něj a nechal mě jít.
Prohrabávala jsem se křovím a nikde nebyl můj luk. Prohrábla jsem další křoví a něco jsem nahmatala. Vytáhla jsem to. Byl to králík. Ze vzteku jsem s ním praštila o strom. Křupla mu páteř a jeho bezvládné tělo se svalilo na zem. O něco jsem zakopla. Byl to můj luk. Vzala jsem ho do ruky. Opodál ležel i toulec. Přetáhla jsem si ho přes záda a zandala jsem do něj luk. Vydala jsem se zpátky k Alexovi.

"Alexi našla jsem ho!" zavolala jsem na něj ale nikde nikdo nebyl. "Alexi? Seš tady?" prohledala jsem celý "byteček" ale nikde nikdo nebyl. Někdo mě chytil pod krkem. Šáhla jsem po noži, ale žádný tam nebyl. Alexi já tě zabiju! Musela jsem si pomoct bez nožů. Praštila jsem neznámého loktem do břicha. Otočila jsem se a vrazila jsem útočníkovi pěstí do tváře. Měl přes ní masku. Někdo mě ze zadu napadl. Si snad děláte srandu? 2 chlapi na jednu holku? Jste fakt nemožní. 2. Útočník na mě útočil s nožem. Zkroutila jsem mu ruku s nožem za záda. Upustil ho a já ho vzala. Zabodla jsem ho do útočníka. První útočník si mnul tvář a zaútočil na mě s kamenem. Zkroutila jsem mu ruku jako tomu druhému útočníkovi. Kámen mu vypadl z ruky, ale někdo mě zezadu udeřil do spánku. Zhroutila jsem se na zem. Vyděla jsem útočníky jak mně svazují a odzbrojují mně.

Probudila jsem se svázaná vedle Alexe který byl taky svázaný. Bylo štěstí že nám nezavázali pusy.
"Kam nás vedou?"
"Na Akademii." Ztuhla jsem. Z tohoto slova jsem měla husí kůži. O můj bože. Měla jsem chuť někdo praštit.